Manifest přirozené architektury

Představte si dům, volně propojený se svým okolím, vytvářející s ním klidné, nepředstírané a nerušené spojení. Dům, který je uspořádaný tak, aby plnil všechny potřeby svých uživatelů. Dům, který se v čase mění tak, jak se mění sami jeho uživatelé. Dům, který je jednoduchý, až prostý, který není zbytečně přetechnizovaný a je snadno uživatelný. Dům s šetrným provozem, jehož samotné pořízení nezatíží obrovským dluhem.

Ne, tahle představa nemusí být iluze. Při neustále rostoucích cenách energií, pomalu docházejících neobnovitelných zdrojích a zhoršujícím se životním prostředí, si společnost začíná uvědomovat neudržitelnost nastoleného směru.

Slova typu ekologický a bio nabírají na síle, i když dnes už pomalu zní jako nadávka. Bývají často zneužívány v marketingových kampaních, proto, že tahle líbivá adjektiva jsou teď prostě in. Proto je na místě ostražitost. Sám tato slova nerad používám. Věřím, že je třeba se na věc dívat komplexněji, ze širšího pohledu. Tento pohled nazývám pojmem přirozená architektura.

Neměl jsem od začátku jasno, že chci být architektem

Jako dítě jsem absolutně neměl představu o tom, čím bych chtěl být a ani mě to moc netrápilo. Většinu času jsem trávil venku touláním po loukách a lesích, s mým nejlepším kamarádem jsme objevovali okolní přírodu a stavěli si v ní první jednoduchá obydlí.

Od různých přístřešků a chýší jsme se postupně dostali k bytelnějším stavbičkám, ať už v zemi nebo na stromech. Za celé dětství jsme postavili desítky různých bunkrů, chýší, posedů a stromových domků. Pokaždé na jiném místě, pokaždé trochu jinak, pokaždé trochu lépe.

Učil jsem se dobře, takže byl gympl po základce jasná volba. S žádným předmětem jsem neměl vyloženě problémy. Uvědomoval jsem si, že bych mohl jít dál studovat skoro cokoliv, což mi před závěrečným ročníkem v rozhodnosti nepřidávalo. Vždycky jsem byl tvořivý typ se vztahem ke kreslení a kreativním činnostem.

Rok před maturitou mě můj švagr vzal nejdříve do Švédska za skandinávským designem a pár měsíců potom do Francie za stavbami Le Corbusiera. Nemůžu říct, že by mě brutalistní stavby otce funkcionalismu učarovaly na první pohled, jejich vyznění bylo pro mě spíše studené, ale setkání s kaplí Ronchamp bylo můj první kontakt s organickou architekturou. Tahle úžasná stavba mě natolik oslovila, že jsem se rozhodl studovat architekturu.

Neměl jsem žádné technické vzdělání, což se ze začátku studia projevilo trochu jako hendikep. Cítil jsem, že spolužáci s průmyslovkou mají oproti mě ve studiu trochu náskok, chápou rychleji souvislosti. To vedlo k tomu, že jsem ve skrytu duše přemýšlel, jestli byla architektura opravdu správnou volbou.

Nakonec jsem se svým spolužákům postupem času vyrovnal a zjistil, že oni zase mají rezervy tam, kde cítím sílu já – v systematičnosti, pevné vůli a nápaditosti. Kromě školy samotné jsem o architektuře hodně četl a chodil na přednášky známých českých architektů.

Návrat na začátek

Tímhle způsobem jsem narazil na tvorbu Martina Rajniše. Nebyly to jen jeho stavby, ale jeho definice přirozené architektury, s níž jsem se ztotožnil. Najednou mi všechno do sebe zapadlo. Uvědomil jsem si, že jsem se jen vrátil k tomu, co mě dělalo šťastným v dětství. Vnímat krajinu, číst prostředí, poznávat jak funguje. A pak toto prostředí doplnit, vložit do něj něco nového, přirozeného, co vzniklo z místních podmínek, za účelem, aby uspokojilo něčí potřeby.

Jako by mi to na čas vypadlo z hlavy a já potřeboval impuls, abych si to připomněl. Přirozená architektura je mojí cestou.

Rajniš mluví o krizi současné architektury. Ptá se, proč stavby neuspokojují potřeby svých uživatel, když auta, lodě a letadla to dokážou. Hlásá opuštění samoúčelného designu, změnu způsobu tvorby a inspiraci hlubokými zákony přírody. Definici přirozené architektury ovšem chápu v trochu jiném, možná malinko širším smyslu, než jak ji definuje Rajniš.

„Připusťte, že i moderní architektura může být příjemná, skromná, neagresivní.“

Martin Rajniš

Pro mě není přirozená architektura jen o zodpovědném plánování, adaptabilitě, svobodě, šetrnosti, nebo užívání přírodních materiálů. Je pro mě důležitý i kontext, okolnosti, za jakých stavba vzniká. Hledání správného řešení v určitý okamžik, na určitém místě, za určitých podmínek.

Naprosto zásadní jsou pro mě prožitky, emoce z vnímání staveb. Nevznikají totiž obyčejné prostory, tvoří se atmosféra, duch, pocit. Slovo „přirozený“ chápu v jeho nejčistším významu, jako něco nenásilného, čistého, jasného a nezpochybnitelného. Ano, taková by architektura měla být.

Smyslem tohoto blogu je šířit tuto myšlenku dál. Inspirovat, že existuje i něco jiného, než je dnešní masová produkce. Můžeme žít lépe. Ať chceme, nebo ne, naše okolí ovlivňuje náš život. Lidé, se kterými se stýkáme. Místa, kterými procházíme. Stavby, které užíváme. Jídla, která jíme. Knihy, které čteme. To vše, nejen že utváří a formuje naši osobnost, ale podvědomě působí na naši okamžitou náladu.